Vše probíhalo celkem v poklidu. Během dne se nestalo nic, co by stálo za řeč. Spousta lidí, což bylo dobře. Den utíkal příjemným tempem a lidé dnes oplývali dobrou náladou. Chvílemi se skoro až zdálo, že takhle by to být nemělo. Málokdy se stane, že během dne k nám nezavítá zákazník, který se chce evidentně hádat. Ale co, pro mě, a věřím, že můžu říct i za všechny kolegy, pro nás jenom dobře.
Měl jsem odpolední. Pomalu se blížila chvíle, kdy na oddělení zůstanu sám. Tedy čas, kdy kolega, který přišel na ranní, půjde domů.
V Baumaxu sice nepůsobím dlouho, ale sám cítím, že jsem se zabydlel docela rychle. Nevím, jaký pohled na to má vedení nebo kolegové, ale sám to tak nějak cítím. Přišlo mi hloupé, ptát se, jak jsem na tom. Jsem racionálně myslící člověk, i když má mysl létá všude kolem, jen ne příliš v přítomnosti, tak nevím, co za odpověď by taková otázka přinesla. Vždyť pokud by bylo něco opravdu špatně, věřím, že bych se to zavčas dozvěděl jasně daným způsobem.
Ano neříkám, je spousta věcí, ve kterých lítám a to nemyslím svou soukromou helikoptéru, na kterou jsem si poctivou prací vydělal a kterou se dopravuji do práce. Ve většině zboží se vyznám. A v čem nejsou mé odpovědi stoprocentní, tak už alespoň, oproti dnům, kdy jsem byl úplně čerstvé máslo pro Baumax, vím, kde se co nachází. Toto se prý kladně hodnotí, protože když bych nevěděl já, kde co leží, tak kdo by byl ten, co by to věděl.
Zákazníci do obchodu přicházeli a spokojeně odcházeli v přijatelných intervalech. Frekvence pohybu byla tak akorát, abych řekl. Zákazníků bylo neustále dostatek, takže bylo koho obsluhovat, ale zase nebylo jich tolik, aby některý z nich musel nějak dlouho čekat. Při dobrém rozvržení pohybu na placu, musím říct a sám sebe pochválit, jsem zvládl obsloužit více lidí, což přineslo všeobecnou spokojenost, hlavně pro mě.
Směna mi rychle utíkala a zároveň, ach ano, naše žluté kartičky. Rozdával jsem jako o duši, abych se v zápětí dozvěděl, že stejně na dvacet rozdaných se k pokladně dostane sotva čtvrtina. Ale co, hlavně že mám svědomí čisté. Systém obslužnosti tohle nezohledňuje, však já jsem rád, že se daří. S každou další kartičkou se mi o něco málo zvětší nálada, která mě nakopne řádně přes holeň. Na konci dne mě nohy bolí tak, že kolikrát myslím, že už ani domů nedojdu. Jsem utahaný jak šňůra od hajzlu, ale hlavně, že směna utekla a radno říci, že spolu s ní utekla i veškerá energie.
„Dobrý den,“ zeptala se zákaznice. „Můžete.“
Zamračím se a ledově řeknu: „Nemůžu.“
Zákaznice zvažovala, co si o tom myslet, ale jakmile se podívala na můj zoufalý výraz plný beznaděje, že bych se někde zašil, jako že jsem tam nikdy v životě nebyl, pochopí, že směle může mluvit. Nic jiného než odpovědět a poradit mi stejně nezbude, tak spouští.
„Já bych potřebovala,“ „a už je to tady. Já bych potřebovala. Mám ti říct, co všechno bych potřeboval já.“ Pomyslím si, ale nic neřeknu. Není to, protože bych se snad bál, ale hlavně proto, že práce v Baumaxu si nesmírně vážím. Nejsem arogantní prase, ale rovněž se umím i pěkně naštvat. Co je hlavní? Proč jsem to neřekl? Jsem přece slušně vychovaný člověk. Vstřícný a ochotný poradit. Pro spokojenost všech mě příroda obdařila úsměvem na rtu, kterého se jaksi nejde zbavit, kdybych se snažil sebevíc.
Vyhodím tázavě obočí, které vyletí deset centimetrů nad moji hlavu. Tímhle jednoduchým, ale přesto efektivním způsobem naznačím, že může pokračovat. Už jsem si zvykl, že pokaždé, když předvedu podobný kousek, lidé najednou oněmí. V očích se nejednomu zákazníkovi odrazí myšlenka, která říká: „Co to mělo být.“
Když se ani po dalších několika vteřinách nic neděje, neváhám a přistoupím, k plánu B. Přidám volume do takové výšky, že kdyby náhodou na někoho spadlo, pochybuji, že by byl po takovém incidentu zcela v pořádku.
Abych zákaznici přivedl zpět tam, kde se nacházím, láskyplně a s největší ochotou pomoci zakřičím: „Tak co? Co teda potřebujete?“
„Dveře?“ Řekne napůl zasněně zákaznice.
Přikývnu, vydám ze sebe zvuk podobný „hm,“ a pak můžu pokračovat. „Vybrané už nějaké máte?“
„Ano mám, ale mám jistý problém.“
„Haha. Kdo dneska nemá problém.“ Pomyslel jsem si. Zbloudilá včela, která kolem mě proletěla a vycítila mou myšlenku, se zeptala: „Chceš píchnout?“
„Ne, děkuji. Snad to vyřeším sám, ale díky.“ Odpověděl jsem myšlenkou.
Včela zavrtěla křídly a už byla tytam.
„A můžu se zeptat, čeho se váš problém týká?“
„Doma jsem si dveře měřila a pak jsem si změřila dveře, které prodáváte.“
Pozvedl jsem obočí, ale radši jsem jej nevyhazoval tak moc, jako obvykle, aby mi zákaznice zase neoněměla. To bych asi dnes doopravdy neprodal vůbec nic.
„Víte,“ „nevím,“ odpověděl jsem okamžitě v mysli, „hlavně nezačínej, že máte staré dveře a starý barák. A neptejte se mě, jestli ty dveře budou pasovat. Beztak sis to změřila, ale míry nemáš, co?“
„My máme staré dveře. On vlastně, celý ten barák je starý. Mám strach, že mi ty dveře nebudou pasovat.“
„Máte míry?“
„Jo jistě.“ Odpověděla hbitě zákaznice a začala se prohledávat.
Čekal jsem, než zákaznice někde ze zákoutí své kabelky vyloví artefakt, který by měl vypadat jako, teda myslím, papírek a na něm by měly být více než složitě napsané míry. Po celou dobu jsem se snažil vypadat klidně, ale jakmile mi unikl slabý obláček páry z uší, tak už jsem nemohl maskovat, že to ve mně vře.
„Promiňte, jen nevím, kde jsem ho založila.“
„V pohodě,“ odpověděl jsem, ale abych se přiznal, nejraději bych té ženské obrátil kabelku dnem vzhůru.
„A-, hm, to není on.“ Povzdechla si.
„A náhodou, míry z hlavy neznáte?“
„Znám.“
„Tak to byste snad ani ten papírek nemusela hledat?“
„Jak víte, že hledám papírek.“
„Předpoklad momentální situace. Nevím, kam jinam byste si míry napsala.“
„Aha, to je dobré. Víte, máte pravdu.“
„Vím.“
„Co víte?“ Podiví se zákaznice.
„Že mám pravdu.“
„Můžeme jít ke dveřím?“
„Jistě, pojďte.“
„Víte, mě se to bude lépe vysvětlovat. Papírek kašlu. Ukážu vám na dveřích, jak zhruba jsem je měřila.“
Přistoupili jsme ke dveřím a začali příjemnou debatu o ničem. Paní mi ukazovala, kde a co doma měřila. Odkud kam a odkud po nikam. Nezdála se mi naprosto jediná věc, kterou paní řekla. S radostí jsem oponoval, ale vždy jsem řekl, že jsem přece jenom taky člověk a nemusím tedy znát úplně všechno.
„Tak.“ Pronesl jsem slavnostně po chvíli.
„Tak co?“
„Tak to vypadá, že máte doma typ, který se u nás neprodává. My tady máme pouze typizované dveře a vy potřebujete dveře atypické.“
„A to je problém?“
„Nic není problém.“ Chlácholil jsem zákaznici.“
„To jsem ráda. Víte, my máme-“
„Starý barák a staré dveře, vím,“ dokončil jsem automaticky větu paní, která měla tendence, říct mi vše od počátku věků, snad i to, jak k chalupě přišel její praprapraděd. To jsem slyšet nepotřeboval.
Paní se zatvářila trochu rozpačitě. Možná se spíše zatvářila naštvaně a dotčeně, že mi nemohla sdělit, co chtěla. „Takže, co teď?“
„Teď vypíšeme objednávku, kde uvedeme míry, jaké potřebujeme. Uvedeme dekor a podobně.“
„A to bude všechno?“
„Celkem by se dalo říci, že jo. Objednací doba je čtyři až šest týdnů.“
„Cože?“, vytřeštila zákaznice oči. „To jste mi neřekl.“
„Teď vám to říkám.“ Odpověděl jsem s úsměvem.
„Já ale nemůžu tak dlouho čekat.“
„Bohužel. Tak je nastavený systém. Jiná možnost není. Vzhledem k tomu, že se jedná o atypický rozměr, tak je potřeba sestavit objednávku a podle toho, jak rychle ji dokáže firma vyhotovit, tak trvá zakázka.“
„Já jsem myslela-“
„Že to bude hned, že?“
„No.“
„Je mi líto, ale fakt to nemám jak udělat. Takové dveře prostě na skladě nemáme. Musí se udělat objednávka a pak počkat, až hotové dveře dorazí.“
„Hm. To jste mě nepotěšil.“
„Takže?“
„No, co se dá dělat.“
„Objednávka a potom čekat.“
Zákaznice se zatvářila, jako by se jí tenhle vtípek dotknul. „Pokud se nemýlím, tak to jste mi řekl před chvilkou.“
„Jo řekl, a co má být. Když jsem ti to řekl, tak proč se ptáš, co se dá dělat.“ „Jak jste se rozhodla?“
„Musím si to promyslet. Zavolám manželovi a domluvím se s ním.“
„Dobře. Tak si to promyslete. Budu se pohybovat někde tady poblíž.“ Řekl jsem a vydal se na průzkum svého oddělení.
Procházel jsem pomalu mezi regály a urovnával zboží, které nám zákaznici tolik ochotně pomíchali a rozházeli.
Neuběhlo ani pět minut, co jsem uslyšel: „Můžete teda?“
Otočil jsem se směrem, odkud na mě volání dolehlo. Spatřil jsem zákaznici, jak se tváří ne příliš spokojeně. Byla sklíčená faktem, že pokud dveře doopravdy chce a potřebuje, stejně ji nezbude jiná alternativa, než prostě počkat, než výrobce dveře zhotoví.“
Když jsem byl od zákaznice fyzicky vzdálený ne dál než na dva metry a mentálně jsme se snad nacházeli každý na úplně jiné planetě, zeptal jsem se: „Tak jak jste se rozmyslela?“
„No, domluvila jsem se s manželem, že nám stejně asi nic jiného nezbude, než počkat, až se dveře udělají.“
„Dobře teda, tak půjdeme vypsat tu fakturu, co vy na to?“
„No jo, co mám dělat.“
Přešli jsme těch pár metrů, které dělily úsek s dveřmi od info pultu. Hbitě jsem vyskočil na pěticentimetrový soklík a vplul za pult. Ruce kmitaly vlevo, vpravo. S obličejem upřeným na monitor, by se dalo říci, že se řídily samy. Sáhly tam a hned onde. Každá přitáhla předmět, složku a veškeré jiné příslušenství, které jsem momentálně potřeboval.
Začal jsem standardní otázkou, zdali je paní vlastníkem zákaznické karty. Po rozpačitém pohledu zákaznice, jsem byl nucen, se znovu zeptat a otázku formulovat jinak. Po chvíli souvislého mlčení se paní rozjela. Jasně jsem uslyšel, jak se v paní rozběhl ventilátor, který nejspíše ochlazoval její operační paměť. Netrvalo dlouho a už by se dalo konstatovat, že spolu hovoříme.
Hovořily jsme, ale slova byly jaksi prázdné. Snažil jsem se mluvit srozumitelně a jazykem laika. Každé slovo, které jsem vypustil do éteru, ladně plulo vzduchem a těšilo duši zákaznice. Sledoval jsem, jak se začíná zákaznice klimbat. „No nevykašlal by se na to jeden,“ když se snaží a paní si v klidu usíná.
Zvýšil jsem intenzitu tónů, ale nezdálo se, že by to k něčemu vedlo. Zákaznici spadla víčka. Jemně zavrávorala a to už jsem toho měl právě dost. „Tu kartu!“ zakřičel jsem a zákaznice se zatvářila, jako by nevěděla, kde je a jak se sem dostala.
„Kartičku, půjčíte mi?“ Zeptal jsem se o mnoho tišeji a mileji.
Zákaznice rozrušena zjištěním, že neví kde je, se podívala. Potom řekla: „A nejste trochu drzý?“
„Jsem, ale za to nemůžu. Tak už mě příroda obdařila. A můžu se zeptat, co vás vede k tomu, abyste mě tak nepěkně označila.“
„Klidně se mě zeptáte, jestli bych vám nepůjčila. To se trochu nehodí, nemyslíte?“
„Kdybych se zeptal, jestli bys mi nedala, to se nehodí.“ Proběhla odpověď mou hlavou, která okamžitě vyvolala šibalský úsměv, ale radši jsem řekl něco jiného: „Bavíme se o zákaznické kartičce?“
„Ach tak,“ povzdechla si zákaznice. „Já už jsem myslela…“ mávla rukou a nechala to plavat.
„Tak půjčíte mi tu kartičku?“
„No jistě, beze všeho.“ Odpověděla zákaznice a ruku zavrtala do kabelky.
Kolem infa se začaly řinout zvuky tichého šustění, přehrabování a přemísťování věcí v kabelce zákaznice. Sem tam se do celé té kakofonie ozval tichý, zoufalý vzdech.
„Víte…“
„Nevím a nechci vědět. Co s tím pořád všichni máte? Ještě by mi ke štěstí chybělo tolik známé ‚tak určitě‘ a bylo by mi fajn.“
„… nějak nemůžu,“ pokračovala zákaznice, ale než větu dořekla, už byl obsah její myšlenky pozměněn. „Už jsem ji našla.“ Řekla s úsměvem zákaznice a s neskrývanou radostí tasila peněženku.
Zákaznice se mi opřela lokty o info, trochu mi vadilo, jak se mi začala roztahovat na stole mého úřadu. Fakt, prodavač je asi jen hloupý prodavač. Lidé k němu nemají žádnou úctu. Už i tak úřadovna neoplývá nějak extrémně velkým prostorem, který mi ještě, jakoby se nechumelilo, zmenší zákaznice. Vůbec ji netrápí, že bych potřeboval prostor, abych mohl dýchat.
Ruce držím u těla a nedýchám. Zákaznice si toho nevšímá, hledá ve své peněžence kartičku.
Když po chvíli našla jednu, o které se domnívala, že by snad, to byla ona, zvedla ke mně oči.
Zlekla se a zároveň s tím vytřeštila oči a odskočila od infa. Při tom všem se zeptala: „Co je vám?“
Ale to už bylo v pohodě. Jakmile odskočila a já jsem zase dostal prostor, hluboce jsem se nadechl. Hlava se mi zatočila náhlým přívalem kyslíku a bylo mi fajn.
Pobaven výrazem zákaznice jsem byl nucen nasadit jeden ze svých úsměvů. Ze šuplíku stolu jsem vytáhl jeden, ale s tím jsem nebyl spokojen, tak jsem bleskurychle sáhl po druhém, který mi seděl více.
„Byl jste úplně modrý.“
„No bodejť ty káčo, když jsem nemohl dýchat,“ zazvonila myšlenka, ale řekl jsem asi toto: „To nevadí. Modrá je dobrá. Modrá je barva naděje. Nebo ne?“
„Asi jo. Asi máte pravdu, ale jeden by se lekl.“
„Ale – nepovídejte. Jak jste na to přišla.“
Zákaznice na mě upřela pohled plný odporu. Jak se zdálo, tak zákaznici se zdálo, že si z ní začínám utahovat a dělat šoufky. Pravda byla taková, že se příliš nezmýlila, ale pravá podstata mého počínání byla, že byla potřeba alespoň trochu pozvednout náladu vesmíru.
Zákaznice se rozpomněla na kartičku, kterou držela v ruce. S nadšením mi ji ukázala a zeptala se: „Je to ona?“
„Moment, zavolám sto padesát osm-“
„Proč proboha!“ Vyštěkla zákaznice.
„Abych jim podal popis, jestli je tahle karta totožná s pohřešovanou.“ Nahodil jsem další úsměv, který měl vysvětlit, že chci zákaznici jen trochu pobavit.
„Víte co?“
„A víte, že vím.“ Odpověděl jsem z patra. Tím jsem dal šach mat zákaznici, která takovou divnou odpověď nečekala. Po pravdě, ani já ji nečekal. Prostě přišla sama od sebe a sama se vydrala přes ústa ven. Nevím, jak by takové vysvětlení zabralo na vedoucího, kdybych byl nucen ‚na kobereček.‘ Ale v můj prospěch vždycky hrál důležitou roli fakt, že každý, kdo měl možnost, alespoň trochu mě poznat, věděl, že jsem celý, tak trochu divný, tak trochu jiný.
„No, tak schválně. Co! Jsem se chtěla zeptat? Co! Jsem chtěla říct?“
„Řekl bych, abych tak nějak vysvětlil, co jste mi chtěla říct, budu vycházet z momentálního předpokladu situace. Takže asi tak bych to viděl já, ano? Můžu začít?“
Zákaznice se ztrácela v nesouvislém systému mých vyjadřovacích schopností, ale za předpokladu syndromu hlupáka, jsem věděl, že se nezeptá, že neřekne, abych ji znova vysvětlil, co jsem právě řekl. Přece ze sebe neudělá hlupáka, tím, že se mě bude ptát na to, co jsem ji právě sdělil.
Moudrý člověk by se totiž zeptal. Klidně i více krát než jen jednou. Moudrý člověk nemá strach, že by ze sebe udělal hlupáka. Je to o tom pohledu na svět, který různí lidé, různě používají. Moudrý ví, že žádný učený z nebe nespadl, tak si nebude dělat legraci z někoho, kdo něco neví. Sám si přizná, že je spousta věcí, které nezná. Klidně se zeptá, protože jediná cesta k vědění je, ptát se, ptát se a znova se ptát. Ptát se pořád dokola, než se vám hlava zatočí, nebo než daný problém pochopíte. Když znáte důsledek, taky se jej budete ptát, dokud vám neposkytne odpověď, jakou příčinou vznikl.
„Předpokládám, že nemáte čas, ztrácet tady čas. Že radši půjdete někam jinam, kde se vám budou věnovat naplno a bavit se s vámi vážně,“ začal jsem, jen tak ledabyle. „Věřím, že jinde si vás budou vážit, jako platícího zákazníka a udělají vše pro to, abyste byla spokojená,“ pokračoval jsem.
Zákaznice spokojeně přikývla. Nevěděla, co si v téhle situaci myslet. Viděla můj rozhodný postoj k celé vzniklé situaci. Nebál jsem se a přihodil: „Ale kde udělají to, že se vás budou snažit i rozveselit, abyste měla pěknější den a ještě dlouho vzpomínala, jak jste si kupovala dveře, hm, co?“
Zákaznice zaváhala. Nad hlavou se ji udělala malá, skoro průhledná bublina. Šlo vidět, jak myšlenka, zběsile jako závodní kůň, lítá hlavou sem a tam. Chvíli se hnala a po chvíli se lenivě převalovala. Když se usadila do konečné a již neměnné pozice, zákaznice mi bez jediného slova podstrčila zákaznickou kartu.
„No vidíš, ani to nebolelo,“ proběhlo mou hlavou. „Tak napíšeme tu objednávku?“
Zákaznice spokojeně s nespokojeným výrazem ve tváři kývla. Nevěděla, co si počít. Nevím, jaké byly její původní úmysly, ale myslím, že jsem je překazil zcela a byl jsem nesmírně rád. Za dobu, co prodávám, jsem vypozoroval jednu, celkem důležitou věc. Jednejte s lidmi přesně tak, jak by nečekali ani za nic. Vyveďte je z rovnováhy a jsou vaši. Neberte je příliš vážně. Vyjděte jim vstříc, poraďte, ale neříkejte, co chtějí slyšet. Když jim budete hrát do noty, pomyslí si, že jste jen patolízal, který udělá vše pro to, aby prodal. Budou mít pocit, že jim lžete a řeknete cokoliv, jen aby byla tržba. No možná i na tomhle něco bude, ale když mám prodávat já, tak to beru pěkně s radostí a z vesela.
Bylo neuvěřitelné, jak rychle jsme si odbyli úvodní ceremoniál, který se skládal převážně z toho, abychom se domluvili, co kdo po kom chce. Kdo co může. A vůbec, než jsme našli společnou řeč.
Začal jsem datlovat čísla do SAPu. Tenhle můj malý nepřítel mě vždycky vybízel, abych si vzpomněl na film „Souboj titánů.“ Kaffe versus SAP.
SAP pro mě byl kolikrát dost nepříjemný soupeř a jakkoliv jsem si já užíval práci se zákazníky i prodej celkově, tak si SAP často krát usmyslel, že takhle ne, takhle jednoduché to mít prostě nebudu. Dělal mi naschvály a dělal je rád. Zpravidla, měl snad nějaký šestý smysl, když jsem dělal větší zákaznickou objednávku a zákazník byl jeden z těch příjemnějších.
SAP prostě lehl, klekl, sedl nebo jakkoliv jinak nespolupracoval, záleželo jen, jak byste to chtěli označit. Dělal všechno to, co jsem nikdy nenaučil svého psa, ale chtěl jsem.
Zákaznice, mezi tím, co jsem se snažil předstírat, že vím, co dělám, začala skládat jednoduchou melodii pro bicí nástroje. Po očku mě sledovala, a aby měla jasnější představu, jak bude melodie v konečné fázi znít, začala si ji bubnovat do vrchní desky info pultu.
Pomyslel jsem si něco ve smyslu, že zákaznice musí mít nějaké hudební kořeny, neboť melodie nabírala na dynamičnosti. Už se mi zdálo, že musí přijít konečná fanfára a pak… ticho. Ale ne. Zatím ne. Melodie čím dál více gradovala. Prsty tloukly do stolu pořád rychleji a silněji. Uslyšel jsem cinkavý zvuk hrnečku, který jsem měl položený pod pultem a který teď poskakoval pět centimetrů vysoko, jak zákaznice bubnovala.
Zadal jsem vše potřebné, co bylo potřeba vyplnit, než jsem přešel k samotnému objednání vybraného zboží. Vypsal jsem zadavatele zakázky, předběžné datum vyzvednutí zboží a samozřejmě sebe, jakožto prodávajícího. Já osobně bych ani tak netoužil po tom, abych byl na faktuře uveden, ale jak jsem se již v minulosti zmínil, jak jinak by vedení vědělo, že jsem v práci, a co víc, že taky provozuju nějakou činnost dobrou hlavně pro Baumax.
Zeptal jsem se zákaznice, které to zboží teda chce. Teda, které dveře si přesně vybrala. Nemám sklerózu. Přesně jsem věděl, které chce, ale jednoduše řečeno, potřeboval jsem nahnat čas. SAP mi hodil pod nohy klacek. Tvářil jsem se spokojeně. Jak jinak, když se daří prodávat. Nehnul jsem ani brvou, ale vřelo to ve mně.
Sáhl jsem po jenom šanonu, kde jsme měli uvedeny potřebné kódy k objednávkám. Hledal jsem a tvářil se nesmírně důležitě. Naštěstí nebylo nikde poblíž zrcadlo, ve kterém bych se shlédl. Vím, že bych se neubránil zasmání se nad sebou, mému odrazu. Jak jsem si to představil, fantazie udělala své a smíchy jsem stejně vyprskl.
Nějak se mi nedařilo najít ten druh dveří, jaké jsem hledal. Nejhorší bylo, že já ani nevěděl, co mám hledat. Bylo trochu zoufalé, zjistit takovou maličkost až v momentu, kdy jsem byl na oddělení sám. Přesněji, kolega v práci ještě byl, ale delší dobu jsem jej neshlédl nikde poblíž, tak jsem nevěděl, jestli nemá na práci něco nesmírně důležitého, nebo nevypomáhá v jiném oddělení.
Paní bubnovala, jako šílená. Chtěl jsem ji zkrotit pohledem. Takovým tím, u kterého doufáte, že když se jím podíváte, tak se něco hne ve svědomí dotyčného.
Natočil jsem hlavu směrem k zákaznici, a to byla fatální chyba.
Zákaznici šla od úst pěna. Tvářila se zběsile. Ale tak se člověk obyčejně tváří, když zešílí nebo se zblázní. Oči měla stažené do malých, tenkých linek. Za to pusu měla ze široka otevřenou do jednoho velkého rohlíku.
Otočil jsem se spěšně zpátky k počítači. Ovšem okamžitě jsem zjistil, že tam jsem se dívat nechtěl. Alespoň ne hned.
Pohled jsem zabořil hluboko do katalogu, až jsem do něj málem vypálil díru. Pohledem jsem sjížděl řádek po řádku a zvažoval, který z těch kódů, by mohl být ten správný.
Z vrcholku mé hlavy vykoukly dva malé výrůstky. Každý z výrostků měl na svém konci jedno šilhavé oko. Chvíli se nevrle rozhlížely kolem a pak, živeny mou zoufalou situací, začaly růst.
Zvětšovaly se, nejprve pomalu, ale pak nabraly tu správnou rychlost. Než bych řekl slovo „Baumax,“ plížily se všemi směry. Každé z chapadel se vydalo jiným směrem.
Zatím, co jsem zíral na papír, na kterém jsem hledal kódy, chapadla se snažila najít a přitáhnout někoho, kdo by mi byl nápomocen.
Poléval mě pot a cítil jsem se strašně hloupě. Zákaznice pořád bubnovala, což mi na klidu nepřidalo.
„Tak, už to mám.“
„No konečně,“ neodpustila si poznámku zákaznice.
„To ještě nevíš, že si dělám srandu,“ pomyslel jsem si. Musel jsem něco říct, abych přerušil tíživé ticho, které u infa panovalo, tedy kromě bubnování zákaznice na stůl mého úřadu.
Nacvakal jsem kód, který patřil příplatku za atypický rozměr. „Fajn, to je jedna věc. Ale co teď?“
Mentální chapadla se už pohybovala někde v půli obchodu. Ještě pořád nenašly kolegu, který by mi pomohl. Nejlepší by byl kolega přímo ze dřeva. Kam se však poděl, to jsem nevěděl.
Z papíru přede mnou se začalo kouřit. Začínal doutnat a zdálo se, že každou chvíli vzplane.
„Jak dlouho to bude ještě trvat?“ Zeptala se nervózně zákaznice.
„Už to bude, už jen chvilinku.“ Řekl jsem. Doufal jsem, že tímto kolegu přivolám. Že energie zoufalství, která ze mě sršela na sto kilometrů, přivolá kolegu, aby mi pomohl. Zatím nic a pořád nic.
Zákaznice si mezitím získala můj obdiv. Abych řekl pravdu, tak já být na jejím místě, tak prodavači vynadám, seberu se a jdu pryč. Zákaznici však něco drželo. Něco, co ji nutilo, aby setrvala. Možná to byla moje aura, možná můj šarm. Možná to bylo něco jiného. V každém případu setrvávala, a to pro mě bylo hlavní.
„Co teď? Co teď?“ Honilo se mi neustále hlavou. Na chvíli jsem zase vyvinul aktivitu, aby se zákaznice alespoň částečně uklidnila.
Zvolil jsem jednoduchou vyčkávací taktiku. Dělal jsem, že vím, co dělám. V každém případě jsem nelhal. Skutečně jsem věděl, co dělám a věděl jsem to přesně. Získával jsem čas.
Mentální chapadla se rozložitě nacházely všude, kam byste se mohli podívat. Samozřejmě, podívat jste se všude mohli, problém se nacházel v tom, že tam, kde jste se podívali, chapadla jste neviděli.
Cítil jsem, že je potřeba podniknout nějakou akci. Nezaváhal jsem a zuřivě jsem bušil na numerické klávesnici čísla.
Zákaznici málem odvál náhlý příval energie. Kdyby se v poslední chvíli nezachytila, divoká energická turbulence by ji odnesla minimálně o dva regály dále.
„Tak je to tam,“ poznamenal jsem hrdě.
„Super,“ řekla spokojeně zákaznice.
Byl to boj. Boj s časem. Jak nejlépe jej natáhnout do maximální délky. V této fázi hry, jsem si o sobě nemyslel nic pěkného. Takovou hru by nenapsal ani Shakespeare. Bohužel, ale musel jsem se přizpůsobit situaci. Jinak řečeno, jednal jsem tak, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá. To bylo celé moje čarování.
V zákaznické objednávce jsem uvedl požadovaný typ dveří a příplatek za zhotovení atypických rozměrů. V duchu jsem řekl abrakadabra a SAP spadl.
„Oh, ne!“ Zaklel jsem a měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Prostě mě to mrzelo, fakticky.
„Co se děje?“ Zeptala se zvědavě zákaznice.
„Ale,“ řekl jsem nejlítostivěji, jak jen šlo. „SAP mě vyhodil.“
„Co to znamená?“
„Já se omlouvám, ale budu muset celou objednávku vypsat znova. Tak ještě malý moment strpení. Jestli budete mít,“ řekl jsem a pokusil jsem se usmát, jako že mě to mrzí.
Zákaznice se usmála. Jak se zdálo, dokonce se mnou soucítila. „Ale beze všeho. Teď už mě nějakých pět minut nezachrání.“
„No, kdo ví, jestli to bude pět minut.“ Blesklo mi hlavou.
Mentální chapadla dostaly nový příliv, zoufalé energie. Již protkaly celou plochu obchodu. Jedno z mnoha objevilo kolegu a střelhbitě se k němu vydalo. Začalo se k němu vinout od kotníku, směrem ke krku. Když jej celého polapilo, kolega dostal silné nutkání, vydat se do oddělení dřeva a taky tak učinil.
„Tak ještě jednou. Teď už to snad bude rychlovka.“
„To je ta doba.“
Tázavě jsem se na zákaznici podíval, i když jsem věděl, na co naráží. Tahle poznámka mi přišla vhod. Byla jako hozená větev tonoucímu. Abych trochu ulehčil situaci a rozvinul hovor, zeptal jsem se: „Jakou dobu myslíte?“
„No dobu počítačů.“
„Ach tak.“
„Co jste myslel?“
„No nic, jen jsem nevěděl, co přesně myslíte vy.“
„Kdysi,“ začala zákaznice vzpomínat, „to bylo všechno tak, že člověk přišel do krámu. Nebyly žádné počítače. Objednávky si prodavači dělali do sešitu. Nebyly mobily a taky se všichni domluvili. Prostě si, většinou vedoucí, udělal poznámku někam do sešitu, řekl, kdy zboží bude a bylo. Dneska se všechno zadává do počítačů, objednává přes internet a volá přes mobil a stejně jeden neví, kdy přesně svoje zboží dostane. Druhá věc, už jen to, než si ho objedná. Kdysi se maximálně stalo, že dopsala propiska, ale stačilo vzít jinou a bylo po problému.“
„No jo. Kdysi ale nebyly tak velké obchody.“ Řekl jsem a hodil úsměvem.
Zákaznice mávla rukou. Bylo mi jasné, že by byla radši, kdybych se věnoval psaní objednávky, protože naše diskuse stejně neměla tu správnou váhu, aby něco změnila.
Zahlédl jsem kolegu, jak se řítí krokem plným energie, který značil, že se chystá na šatnu, protože mu padla. Však ještě jeden úkol na něj čekal a o kterém nevěděl.
Kolega prošel kolem infa. Podíval se mým směrem, když zpozoroval, že řeším objednávku, jen mi mávl na pozdrav. Rovněž jsem mu mávl na pozdrav. Nechal jsem jej důmyslně projít a dělal, jako kdyby se nedělo nic vážného. Zákaznice se otočila, částečně ze zvědavosti a částečně, aby si zkrátila čekání na vyřešení svého požadavku.
V ten moment mě napadlo, jak by asi zákaznice reagovala, kdybych byl mávnul, jen jakože, a ve skutečnosti by za jejími zády nikdo nešel. Byla to podivná myšlenka, která mě pobavila. Zapsal jsem si ji za uši, a rozhodl se, že jednou ji určitě uskutečním.
Zákaznice, která se otočila zpět mým směrem, byla jistě v šoku a chtěla, i když to neudělala, se zeptat, čemu pak se směju.
Čím více jsem v sobě smích dusil, abych smíchy nevybuchl, tím více mi do smíchu bylo.
„Omluvíte mě na moment.“ Řekl jsem z ničeho nic a tak rychle, jak jsem jen dokázal, abych vzbudil vážné podezření, že věc je vskutku neodkladná.
Zákaznice kývla. Pochopil jsem z energie, kterou při tom vypustila do éteru, že se nedá nic dělat, ale mám pořádně hodit zadkem, než mě do něj nakopne. Jakoby řekla, i když neřekla, tak já jsem odpověděl, i když jsem vlastně neměl říkat nic, „Jasně, hned jsem zpět.“
Než jsem vletěl dveřmi na šatnu, zahlédl jsem zakřivení vesmíru, které i podivně zakřivilo tvář zákaznice.
„Můžu, prosím tě, ještě na chvíli?“ Zeptal jsem se kolegy, který už byl skoro převlečený.
„Ne, nemůžeš.“ Odpověděl kolega.
„To nevadí, stejně se zeptám.“
Kolega mi svým výrazem naznačil, že mám přesně tolik času, než se převlékne zcela a opustí šatnu.
„Jen potřebuju. Tak nějak jsem zjistil, že nevím, jak mám objednat atypické dveře.“
Kolega se usmál, protože mu přišla tahle otázka úsměvná, jako když se dítě zeptá: „A tatí, prdí hadi?“
„Ty to nevíš?“ Zeptal se kolega se širokým úsměvem.
„No vím, že jsi mi ukazoval, jak se objednávka vytváří, ale tím, že jsem ještě žádnou nezakládal, tak prostě nevím.“
„V sešitu si najdeš objednávkový kód pro atypický rozměr.“
„Jo to vím, to jsem si zapamatoval. Já akorát nevím, jak mám zadat typ dveří.“
„K tomu je druhý kód. Ten je stejný pro všechny atypické rozměry i dekory. Takže zadáš kód atypu a potom kód pro objednávku dveří. Pak najedeš do ‚další komunikace‘ a tam vepíšeš jaký dekor a jaké rozměry dveří se budou objednávat. To je celé.“
„Aha. To je jednoduché. Nevím, proč jsem z toho dělal takovou vědu.“
„To já taky nevím,“ řekl kolega s úsměvem.
„Tak dík. Už tě nebudu zdržovat. Čau zítra.“
„Čest.“
Rychle jsem vyběhl ze šatny směrem k infopultu. Užuž jsem se řítil, když v tom jsem uslyšel: „Dřevo na své informace! Dřevo! Na své informace!“
„Grrr,“ prolétlo mi hlavou. „Tak už jsem tady.“ Oznámil jsem zákaznici a zároveň jsem vrhl pohledem, který se ptal, „už je ti lépe, že sis zmáčkla tlačítko.“
„Zákaznice okamžitě odpověděla, i když ve skutečnosti jsem se nezeptal. „To jsem nebyla já. Přišel nějaký pán. Já mu říkala, že jste hned zpět, ale on si to zmáčknul i tak.“
„Jo jasně. To nevadí. A že se ptám, kam šel?“
„Nevím. Mně se nesvěřil.“
„No však přijde, jestli bude potřebovat, ne?“
„Nejspíš ano.“
„Během tohohle krátkého hovoru jsem bleskurychle dokončil zákaznickou objednávku. „Tak, půjdete prosím se mnou.“
„Kam?“
„Co je ti po tom. Nemáš se ptát, ale jít za mnou,“ prolétlo mi hlavou. Nevyžádaná myšlenka mě přinutila, abych zpytoval svědomí a zamyslel se, jaké já jsem vlastně hovado. „Musíme do stavby.“
„Aha. A co tam?“ Vyzvídala zmateně zákaznice.
„My tady máme rozbitou tiskárnu, tak faktury vyjedou na tiskárně ve stavbě.“
Zdálo se mi, že se zákaznice chce ještě na něco zeptat, ale polkla a radši mě následovala. Asi abych jí neutekl.
Rychle jsem oběhl infopult v oddělení stavby a sáhl k tiskárně. Vytištěné faktury už na mě čekaly. Byly ještě teplé. To však nevadilo, hlavně, že byly.
„To už je všechno, teda skoro.“ Na stůl jsem rozložil tři listy papíru. „Dvě jsou pro vás a třetí si nechám já. Tady, tady a tady vás poprosím o podpis.“
Zákaznice na fakturu pohlédla. Prohlédla si její obsah, ale nemyslím si, že by byla něčemu, z toho, co tam bylo psáno, rozuměla. Podepsala a tím bylo naše jednání ukončeno.
„A kdy si mám teda přijet?“
„My vám budeme volat.“
„Aha, a kdy asi?“
„Počítejte čtyři až šest týdnů, ale my vždycky voláme, jakmile objednávka přijde. Pak akorát přijdete k nám, do dřeva, vystavíme konečnou fakturu a můžete si dveře odvézt.“
„Dobře, tak díky. Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Rozloučil jsem se se zákaznicí a odebral se do oddělení dřeva. Vytáhl jsem šanon, abych založil fakturu.
Voda v pet láhvi se zavlnila. Zdálo se mi, že jsem se jen přehlédl periferním viděním. Měl jsem strach otočit se a podívat se na hladinu vody přímo. Vyčkal jsem ještě jednou, dvakrát, ale nedalo mi to a zrak jsem do láhve zaměřil.
Skutečně. Bylo to tak. Nepřehlédl jsem se. Jakmile jsem se zaměřil na hladinu, slyšel jsem i dunění, za které by se nestydělo ani stádo splašených slonů.
Otočil jsem hlavu doprava. Zděsil jsem se a hlavou mi proběhlo: „Ty vole. Co to je?“
Do oddělení dřeva se hnalo přinejmenším sto padesát lidí. Akorát včas, už jsem si myslel, že se budu do večera nudit…
Žádné komentáře:
Okomentovat