"Už je to tady." Řekl jsem si potichu.
Dnes mě čeká první den v nové práci. Nevím, co bych měl očekávat. Na co se těšit, či naopak, z čeho mít hrůzu. První den to snad nebude taková hrůza. Přece po mě nikdo nemůže chtít, abych plnil úkoly, jako dlouhodobý řadový zaměstnanec. Určitě půjde hlavně o to, seznámit se s poměry, pracovní náplní a systémem pracovní pozice, abych byl na 'placu', co nejdříve samostatný.
Takové úvahy mě provázely cestou do kuchyně, kde jsem si šel připravit toho dne, první porci kofeinu. Na snídani jsem neměl ani pomyšlení. Žaludek jaksi odmítal i vyslanou myšlenku mozkem, že posnídat by bylo vhodné.
"Káva snad postačí."
Když jsem byl prakticky připraven k odchodu do práce, ještě pořád jsem měl půl hodiny čas. Nemusím asi říkat, co to znamenalo? No jistě, ještě jednu bleskovou kávu.
Hodina 'Há' byla na spanutí. Autobusem důmyslně projíždím zastávku, na které jsem měl vystoupit. Další je hned za nedalekou křižovatkou. Než ohlásím příchod, chci, teda potřebuji si ještě zakouřit, snad abych se uklidnil.
Ohlásil jsem se na informacích. Slečna za pultem se mě zeptá: "Nový zaměstnanec?"
Souhlasně přikývnu.
"Pan vedoucí, prosím, k informacím!" Ozvalo se rozhlasem.
Rozhlížím se po obchodě a znovu přemýšlím, co mě asi čeká. Za chvíli spatřím, jak se pan vedoucí řítí. Přivítá mě silným a přátelským stiskem ruky. Nervozita odezněla. Spíše by se dalo říci, že byla přeřazena na druhou kolej.
Nafasoval jsem klíče od skříňky a seznámil se se šatnou, denní místností, atd. Následovalo krátké školení bezpečnosti práce, požárních předpisů, seznámení s budovou.
"Rozumíte všemu?" Zeptal se mě pan vedoucí. Kývám hlavou jako namydlený. "Kdyby ne, klidně řekněte. Cokoliv zopakuji. To není problém." Znovu souhlasně několikrát přikývnu hlavou.
"Tak fajn. Můžeme pokračovat." Řekl a začal mi dávat další příděl informací, které, jak se zdálo, nechtěly spolupracovat s mozkem. Chtěl jsem je alespoň chvíli udržet v hlavě. Vážně. Ale doopravdy to nešlo. Nově příchozí začaly vytlačovat ty příchozí dříve.
Prvních pár věcí jsem měl za sebou. Dostal jsem hodinu času, abych se prošel celým obchodem. Skrz na skrz. Abych se podíval, kde co je. Kde co najdu. A hlavně, abych věděl, kam správně poslat zákazníka v případě, že by se mě snad zeptal.
Jak se později ukázalo, lidé mají jakýsi intuitivní smysl, ptát se toho, kdo sám neví, jak by mohl pomoci. Ještě že i já sám jsem se měl koho zeptat. S přátelským úsměvem jsem se zákazníkům omlouval, že dnes mám první den, tak ještě přesně nevím, kde se co nachází.
Možná, že vás napadne, že jsem měl využít právě tu hodinu, abych se s obchodem ztotožnil. Myslel jsem si, když jsem mezi nepřeberným množství regálů a zboží procházel, že si jednotlivé pozice pamatuji. V omyl jsem se uváděl v každé další uličce, plné nepřeberného množství zboží, že již nevím, co se nacházelo v uličce předchozí.
"Pan Kaffe, prosím, do kanceláře!" Zaznělo rozhlasem. Inu nezbývalo, než se tam vydat.
Chvíli na to, co jsem do kanceláře s opatrným a doopravdy jen lehkým zaklepáním 'vtrhl', se mě zmocnila obrovská radost. Dozvěděl jsem se, že mě čeká další školení. Radostí bez sebe jsem se usmíval, že mi bude poskytnuto další množství informací, které se mi už neměly kam ukládat. Nakonec skončily někde v patě levé nohy. Ale byl jsem přesvědčen, že co nevidět, budou veškeré vstřebané informace kolovat mým krevním oběhem, jako jím neustále koluje kofein.
Na řadu přišly vysokozdvižné vozíky. Což o tom, s těmi hračičkami jsem v minulosti již jezdil. To ovšem neznamenalo, že znám všechny typy.
Zazněla opět otázka: "Rozumíte všemu?" V odpověď jsem hlavou kýval ještě více horlivě, než tomu bylo doposud.Už jsem ale trochu dostával strach, aby mi nedošla baterka v motorku, který zajišťoval chod hlavy pro souhlasné přikyvování.
V tom momentu jsem si uvědomil, že docela dobře zrcadlím naše cizokrajné trhovce. Zatím, co oni tvrdí: "Jáá néérozumět, česka," ale rozumějí moc dobře, tak já zase pořád kýval ve smyslu naprostého pochopení a jasnosti, ale mimo jsem byl zcela.
Měl jsem pro toto chování pádný důvod. Neustálé jsem si říkal, že nejsem přece 'vada,' která se nedokáže naučit pár věcí.
Přezdívka 'telefonní budka,' pro jeden vozík s bočním stáním, mě rozesmála. S tímhle typem jsem neměl žádné zkušenosti. Měl jsem okamžitou možnost pro vyzkoušení a osahání. No, na rovinu. Po ujetí vzdálenosti menší než dva metry jsem věděl, že na tom budu muset zamakat.
Pan vedoucí, bych řekl, že to viděl stejně. Beta verzí něčeho, co se obecně nazývá logické myšlení, jsem dospěl, že se nemýlím. Potvrzením mi bylo, když řekl něco ve smyslu: "Zkoušejte jezdit na budce. Když budete mít chvíli čas a hlavně když na obchodě nebude moc lidí. Nejlépe, kdyby poblíž vás nebyl vůbec nikdo."
První den mi utekl fakticky rychle. Mí noví spolupracovníci mi seděli. Ochotně mi pomohli a vysvětlili vše, na co jsem se zeptal. Celkový dojem z prvního dne v novém zaměstnání jsem měl dobrý.
Množství informací, které jsem obdržel mělo pár negativních vlivů, ale záleželo, jak byste se na věc dívali.
Když jsem cestoval domů, hlavu jsem měl jako balón. To zapříčinilo, že v autobuse jsem hlavou narážel o strop. Má hlava se nacházela ve stejné úrovni, jako pouťový balónek, které drželo dítko kousek vedle mě.
Když jsem šel po chodníku, pokud by se můj pohyb dal nazvat chůzí, tak jsem si připadal, jako kosmonaut pohybující se na povrchu Měsíce. Pohyboval jsem se pět metrů dlouhými skoky. Ale to mi nevadilo. Na kosmonauta přece nemá nikdo.
Tyto pocity v následujících dnech vystřídaly pocity opačného rázu. Starostmi, jestli se dokážu vše naučit, jsem chodil s hlavou tak těžkou, že moje brada fungovala jako ruchadlo bratranců Veverkových - a to i na betonovém chodníku.
Po uplynutí necelého týdne jsem se částečně osamostatnil. Pocit, který se mě zmocňoval, když jsem mohl hrdě stát v rumělkových montérkách a žluté mikině na hranici svého teritoria, byl fajn.
Hlídal jsem si pomyslnou hranici, kde končí stavba a začíná dřevo. Jakmile noha zákazníka dopadla za tuto hranici, hned a se širokým úsměvem jsem přiskočil.
Vždy jsem se snažil podávat, pokud možno, co nejpřesnější informace a odpovědi. V poptávce po nějakém druhu zboží mě napadalo, že odpověď, někde v regálu to či ono jistě bude, by nemusela být ta pravá.
Během prvního týdne jsem nasbíral i dostatek odvahy, abych vlezl na budku. Měl jsem odpolední a bylo již k večeru. Na obchodě byl klid. Budka stála jako připravená přímo pro mě. Stála a čekala. "Tak jo, stejně bych ji měl dříve nebo později zkrotit."
Vyskočil jsem do kabiny, sešlápl kontakt. Pohnul páčkou, která byla určená pro pojezd, ale nic se nedělo. "Zřejmě vybitá," pomyslel jsem si. Následoval druhý pokus, pak třetí...
Po úmorném přemýšlení a zkoumání problému, jsem dospěl k názoru, že bych se měl znovu pokoušet řídit tento pekelný stroj. Nevzdat se hned po prvním neúspěchu a vyzkoušet řízení i s otočeným klíčem ve spínači akumulátoru.
Po sepnutí akumulátoru jsem uspěl hned na první pokus. S ďábelským výrazem ve tváři jsem se vyřítil do ulic obchodu. A to nijak ledabyle. Pohyboval jsem se stylem indiánského běhu, jen v kratších intervalech. Urazil jsem vzdálenost pár centimetrů a zastavil. Pak chvíli nabíral odvahu. Pak urazil dalších pár centimetrů. A tohle se opakovalo, dokud jsem nevycouval vidlicemi zpod regálu zcela.
Prostor, na kterém jsem mohl operovat nebyl nic moc. Dva metry šířky ulice byly tak tak, abych nezavadil bokem vozíku o bok regálu. Jel jsem jako Zmije, a to po všech stránkách. Ačkoliv jsem se pohyboval, alespoň částečně tam, kam jsem chtěl, pohyb k přímočarosti měl hodně daleko. A jízda byla rovněž jako zmije nebezpečná.
Dlaně se mi potily. Dokonce jsem se, sice nechtěně, ale přesto rozjel na plný výkon akumulátoru. Zeď, proti které jsem se tak nebezpečně rozjel, se přibližovala rychleji, než by mohlo být zdrávo. Křečovitě jsem svíral páčku a hrozil se...
Nenapadlo mě nic lepšího, než pustil pedál kontaktu, bez kterého vozík nejede. Vozík s cuknutím zastavil. O bok kabiny jsem se docela dobře narazil do kyčle a z vozíku vystoupil. Chvíli trvalo, než jsem se rozhodl znovu nasednout a opatrně zaparkovat, aby vozík nezavázel v cestě.
Kaffe prodává v Baumaxu...
"Dobrý den. Jak vám mohu pomoci?" Zeptal se Kaffe zákaznice.
"Dobrý den." Odpověděla na pozdrav postarší zákaznice, ale co by potřebovala neřekla.
Nastalo krátké ticho. Zákaznice se hluboce nadechla a vypadala, jako by se chystala na sportovní výkon.
Kaffe se tázavě podíval a znova se zeptal, zdali může nějak pomoci.
Postarší zákaznice se na Kaffeho podívala, pak řekla: "No... přišla jsem se podívat na plovoucí podlahy."
Kaffe vytřeštil oči, i pomyslel si, kde by se tady vzaly plovoucí podlahy.
Postarší zákaznice si všimla výrazu Kaffeho i pomyslela si, proč je takový vykulený. "Máte nějaké?" Zeptala se na konec.
"Tady ne."
"A tady to je co?" Zeptala se zákaznice a ukázala rukou za Kaffeho.
"To nejsou plovoucí podlahy."
"A co je to tedy?"
"To jsou laminátové podlahy."
"Však to je ono, ne?" Zeptala se poněkud udiveně zákaznice.
"Ne, ne, paní. To jste si musela splést. Jestli chcete plovoucí podlahu, tak musíte do oddělení Sanity nebo Zahrady." Odpověděl rozhodně Kaffe.
"Proč tam? Co bych tam dělala?"
"Jakou máte doma podlahu teď?"
"Parkety, ale co to má s tím společného."
"Takže," začal Kaffe, "postupoval bych následovně. V oddělení Nářadí si koupíte šroubovák, dláto, majzlík nebo menší páčidlo-"
"Promiňte," přerušila zákaznice Kaffeho. "Asi jsme se tak docela nepochopili."
"Ale ano. Nechte mě to, prosím, dořeknout. Takže až budete mít potřebné věci z oddělení Nářadí, tak se přesunete do Sanity, ale Zahrada bude, si myslím lepší."
Zákaznice byla celá udivená, o čem ten chlápek mluví, ale poslouchala.
"No, když nad tím tak uvažuji, Zahrada bude určitě lepší. Tam si koupíte hadici."
"Jo, ale co bych s ní asi tak dělala?"
"To vám hned řeknu."
"Tak to jsem zvědavá."
"Doma si šroubovákem, dlátem nebo co si pořídíte v Nářadí odděláte postranní lišty, kterými jsou parkety připevněny. Pak vezmete zakoupenou hadici a napojíte k vodovodní baterii. Druhý konec hadice umístíte do místnosti, kde si chcete zřídit plovoucí podlahu. Pustíte vodu a je to." Dořekl hrdě Kaffe.
"A bude to fungovat?"
"O tom není pochyb."
"Myslela jsem, že plovoucí podlaha je něco jiného, ale asi jsem se doopravdy spletla. Tak říkáte v Nářadí dláto a v Zahradě hadici?"
"Přesně tak."
"Děkuji za radu. Jdu teda tam. Na shledanou." Rozloučila se zákaznice a otočila se k odchodu do správného oddělení.
"Na shledanou." Odpověděl Kaffe.
Žádné komentáře:
Okomentovat