o víle Piškotce

"Tuhle povídku bych rád věnoval všem, co mají rádi pejsky. Všem, kteří se o ně starají s láskou. Těm, kterým se jejich mazlíček někdy zaběhl a ví, jak je to nepříjemné.

Velký dík pracovníkům útulků a ještě větší dík lidem, kteří jsou ochotni vzít si pejska z útulku do opatrovnictví. Nechť je Vám největším požehnáním pejskem láska na stokrát opětovaná.

Samozřejmě velký dík a věnování Piškotce."

o víle Piškotce

Poletuje vzduchem, vesele si pobrukuje. Poslání má obtížné. Víla Piškotka pomáhá tam, kde si osud nepěkně pohrál. Packy vah musejí být v rovnováze, proto upřímnými modlitbami vznikla, aby napravila, co se nepovedlo.

Je malá, roztomilá. Kdekoliv proletí, vzduch prosytí novou nadějí. Když se zastavíte v zoufalém hledání a myšlenkou přivoláte Piškotku, můžete slyšet broukání, které vás ujistí, že vám zatoulaného čtyřnohého kamaráda přivede zpět.

Venku lilo jako z konve. Piškotka měla mnoho práce. Musela obletět všechny toulavé psy, aby je nakrmila. Nejen potravou, ale také piškoty, aby jim trochu obohatila jídelníček o nějaký ten mlsek. Ale zajišťování potravy nebylo pro Piškotku hlavním posláním.

Psi si pokaždé někde něco vyloudili, nebo v nestřeženém okamžiku potáhly. Co jim však jako toulavým chybělo, bylo pohlazení a pocit, že je má někdo rád. Pocit sounáležitosti, možnost někoho chránit, jen za to pohlazení, za tu trochu lásky. Víla naplňovala ty malé psí dušičky, aby nezvlčely.

I tuláci věčně se přehrabující se v odpadcích se klidili do svých provizorních chatrčí a úkrytů. Počasí nepřálo, aby se někdo venku zdržoval déle, než bylo nutné.

Víla si posteskla. Ztracených psů, které už nikdo nehledal, bylo mnoho. Bylo jí smutno. I když přestávala zvládat situaci, snažila si udržet pozitivní náladu, ale bylo to pořád obtížnější. Tuláků, kteří si byli ochotni přivlastnit ještě nějakého psa navíc, už moc nebylo. Každý už se staral minimálně o dva. Hledat nové tuláky už bylo takřka nemožné.

Tuláci vílu Piškotku viděli. Dokonce s ní normálně mluvili. Částečně to bylo tím, že tuláci i tak viděli věci, kteří obyčejní lidé ne. Mohlo za to levné víno, které nikdy žádnému nechybělo, a konzumace byla během celého dne obrovská. Druhý faktor byl, že tulákům se víla zjevovala bez větších obav. Když o Piškotce vykládali, nikdo jim nevěřil. Malé děti by jim sice věřili, ale šance, že se tulák dostane do hovoru s malým dítkem, byla méně než nulová.

Malým dítkům taky nikdo nevěřil. Děti mají buď více, nebo méně rozvinutou fantazii. Rodiče obyčejně nad podobnými tématy jen mávli rukou.

Víla přistála na hromadě pohozených kartónů. „Kde pak jsi?“ zeptala se.

Hromada se pohnula a mezi jednotlivými kusy se objevilo štěně. Mělo pár měsíců. Bylo odkázané na pomoc víly. Narodilo se na ulici, sotva otevřelo oči a začalo prozkoumávat svět, matku chytil odchyt toulavých psů a odvlekl ji do útulku. Štěně zůstalo samo.

Jakmile se o něm dozvěděla víla, udělala vše, aby mu pomohla. Od doby, kdy ho viděla prvně, už docela vyrostlo. „Ty jsi ale šikulka,“ řekla víla a pohladila štěně po hlavě. Štěně vyplázlo jazyk a vzrušeně zadýchalo.

„Neboj, co nevidět ti najdu nějakého páníčka.“ Řekla ještě víla štěněti, a hned na to se vytratila.

Štěně smutně zakňouralo a zalezlo si zpátky do hromady papírů a kartónů.

Malý Petřík seděl u okna. Sledoval kapky deště, které krutě bubnovali do skla. Měl na krajíčku, chtělo se mu plakat. Večeři, kterou mu matka nachystala, nesnědl. Neměl hlad. Strachem měl scvrknutý žaludek.

Dveře jeho pokojíku se otevřely. Petřík to nepostřehl. Dále sledoval déšť za oknem.

Matka pomalu přišla až k němu a opatrně mu položila ruku na rameno.

„Neboj, je v pořádku,“ řekla matka Petříkovi.

Petřík obrátil tvář k matce a zeptal se:  „A co když ne? Co když se mu něco stalo?“

„Pejskové jsou moc chytří. Určitě se někde schoval. Nebo si ho někdo vzal domů, aby nebyl venku.“

„Ale je ještě štěně. Co když ne?“ oponoval stále Petřík. Měl strach, že je Čert někde sám. Má hlad a je mu zima. Měl strach, že jestli si ho někdo vzal domů, že na něj Čert zapomene. Z koutku oka mu ukápla slza.

Matka potichu odešla z pokoje. Za dveřmi narazila na manžela.

„Vůbec nejedl.“ Řekla ustaraně matka.

„Já jsem to říkal.“ Odpověděl otec.

„Prosím, nezačínej zase.“

„Říkal jsem, že místo psa jsme ho měli zapsat na fotbal.“

„Ale víš přece, že si Petřík špatně hledá kamarády.“

„To je ten problém. Jak si může najít kamarády, když se nedostane mezi jiné děti.“

„Ve škole je mezi jinými dětmi, ale kamarády si tam nenašel. Víš, že je jiný, než ostatní děti. Je tichý a plachý. Ne jako ostatní děti, které křičí, pořád pobíhají. Víš, že je to tím, že nechodil do školky. To ta nemoc za to může!“ vykřikla nakonec matka.

„Ne nemoc. Ty, tvoje matka a ta vaše,“ otec zvedl ruce, ukazováčky a prostředníčky udělal uvozovky ve vzduchu a pak pokračoval, „rodinná doktorka.“

„Je to paní doktorka! Mě i naší celé rodině mnohokrát pomohla!“ rozvášnila se matka Petříka.

„Však zadarmo to nedělala! A víš co, prosadila sis psa, tak se starej, ať tady je! Protože když ho nenajdeš a Petříkovi se něco stane, je mezi námi konec! To ti říkám na rovinu.“ Ukončil otec rozhovor a odešel.

Matka se zoufale posadila na židli. Hlavu složila do dlaní. Nevěděla, co dělat. Manžel měl pravdu. Petřík se na Čerta příliš upoutal. Teď když se Čert zaběhl, měla o Petříka strach, aby se ještě více neuzavřel do sebe.

Čert se toulal ulicí. Byl promoklý, ale hravostí štěněte se s tím snadno vypořádal. Kožich mu deštěm nepříjemně ztěžkl, otřepal se. Než ho jeho zvědavost začala zase někam táhnout, byl zase mokrý.

Sešel z chodníku. Ocitl se na cestě. Bylo zataženo, nebyl zvyklý toulat se sám. Vodítko sice nebylo kamarádem, ale na jeho druhém konci byl páníček, který ho vedl. Čert na oplátku štěkal na každého, kdo se na Petříka třeba jen škaredě podíval.

Čert viděl dvě světla, které se blížily. Byl jimi hypnotizovaný. Sledoval, jak se přibližují, ale jaké sebou nesou nebezpečí, netušil. Klakson auta ho v poslední chvíli vylekal. Stačil jen taktak odběhnout zpátky na chodník.

Čert se vyplašeně díval zpátky na cestu. Jazyk měl venku z pusy. Dýchal rychle.

„Co tady vyvádíš?“ uslyšel slabý ženský hlas.

Štěně se ohlédlo, ale nikoho nespatřilo.

„Tebe jsem ještě neviděla. Vždyť jsi ještě štěně, kde máš páníčka?“

Čert se znovu otočil za hlasem. Uviděl malou osůbku, která mu vzduchem okamžitě hodila piškot. V očích se mu zablýsklo. 

Petřík opatrně otevřel dveře svého pokoje. Nahlédl škvírou ven. V celém bytě byla tma. Jak se zdálo, rodiče už spali. Vydal se na průzkum. Po špičkách prošel celým bytem. Všude vládlo ticho.

Petřík se teple oblékl, vzal si i pláštěnku a do kapsy baterku. Dveře bytu zavřel takřka neslyšitelně. Vyrazil hledat Čerta.

„Tak se podíváme, komu patříš a co se ti stalo,“ řekla Piškotka a přiložila svou malou ručku na hlavu Čerta. Zavřela oči. Za zavřenými víčky okamžitě zjistila vše, co potřebovala.

„Takže ty sis hrál se svým páníčkem. Jak vidím, má tě hodně rád, ale co to?“ mluvila víla, když se najednou zarazila. „Aha, takhle,“ Piškotka se podívala na Čerta. „Na tebe vyběhl velký pes a ty ses lekl?“ Ptala se Piškotka Čerta.

Čert odpověděl pohledem, který odsouhlasil vše, co víla právě řekla.

„Takže,“ začala víla. „Budeme muset nějak zjistit, kde bydlíš. Páníček už o tebe bude mít určitě hrozný strach.“

Petřík šel deštěm. Lilo pořád silněji. Chvílemi se mu zdálo, že je promoklý i přes pláštěnku. Svítil baterkou, ale přes liják nešlo vidět dál, než jen na pár metrů. Zkoušel i volat a pískat, ale žádný z pokusů nepřinesl ten správný výsledek.

Petřík zkoušel zajít na všechny známé místa, kde s Čertem chodili. Pokaždé, když se k některému přibližoval, intenzita jeho hlasu sílila. Volal, pískal a očekával, že tam Čerta spatří, jak čeká a vrtí ocasem. Pokaždé se nic z toho nestalo, tak nezbývalo, než se vydat na další z oblíbených míst.

Petřík došel na poslední, kde doufal, že by se mohl Čert zdržovat. „Čerte! Čertíku! Pojď sem! Kde jsi!“ zavolal naposled Petřík, než si zoufalý sedl na zem pod přístřešek.

Víla se snažila z mysli Čerta zjistit co nejvíce. Hlavně z obrazů míst, která společně s Petříkem navštěvovali. V hlavě se jí rozezněl hlas. „Vílo Piškotko, prosím, pomoz mi. Hledám svého jediného opravdového kamaráda. Čert se jmenuje. Včera se mi zaběhl a já nevím, kde ho hledat. Nevím, jestli nemá hlad a jestli je v pořádku. Snad kdybych alespoň věděl, že je v pořádku, abych se o něj nemusel tolik strachovat.

„Ty se jmenuješ Čert?“ zeptala se víla Čerta.

Čert svým výrazem odpověděl, že je to pravda.

„Myslím, že tě někdo hledá. Tak pojď, musíme mu jít naproti. Teda jestli chceš?“

Čert několikrát hlasitě zaštěkal. Rozběhl se a udělal několik veselých otoček na místě. Potom znovu několikrát zaštěkal.

„Počkej přece. Stejně nevíš, kam máme jít.“ Řekla spěšně víla.

Čert se posadil do kaluže. Sledoval vílu, jazyk měl vypláznutý a ocasem metal v kaluži.

„Ty jsi trdlo,“ řekla víla. Zavřela oči a soustředila se na přicházející signál. „Už vím, kudy se vydat.“ Víla otevřela oči, ale Čert už před ní neseděl.

„To se mi snad zdá. Štěně jedno bláznivé. Už se nedivím, že se zaběhlo. Ach jo, to je práce, to je práce,“ zalamentovala si Piškotka a vyrazila maximální rychlostí, jakou dokázala vyvinout.

Víla po chvíli Čerta dohnala. Okamžitě jak se tak stalo, začala ho kárat. „Ty jsi ale hloupé štěně! Tohle dělat nemůžeš! Jen tak se sebrat a odběhnout! Pak se nediv, že ses ztratil!“

Čert pořád běžel, jako smyslů zbavený. Že by něco provedl, si nepřipouštěl.

„Kam tak pádíš?“ ptala se víla, která měla problém udržet s Čertem tempo.

Piškotka byla ráda, že alespoň běží správným směrem. Uvědomovala si, že tohle štěně zatím neumí poslouchat a nasměrovat ho nějakým směrem by byl pořádný problém.

Prohnali se kolem hromady kartónů. Kusy papírů se rozlétly do stran. Pod nimi se objevilo štěně, které toužilo po dobrodružství. Zahlédlo Piškotku, tak nepochybovalo, že by hrozilo nebezpečí. Okamžitě se dalo do běhu.

„Piškotko, prosím, udělám cokoliv, jen mi přiveď zpátky Čerta. Budu poslouchat rodiče, dělat domácí práce a lépe se učit. Jen mi prosím pomoz najít Čerta.“ Ozvalo se Víle v hlavě. Slova přicházela ze směru, kterým se Čert s vílou v pronásledování dalším štěnětem řítili.

„To přece nemůže být pravda,“ zarážela se Piškotka nad myšlenkou, která se jí v hlavě urodila. Podívala se na Čerta.

Čert na ni pohlédl koutkem oka. Víla spatřila tu jiskru lásky a odhodlání, již nepochybovala.

Čertovi do čenichu vlétl známý pach páníčka. Začal štěkat.

Petřík sedící s hlavou složenou v dlaních štěkot zaslechl. Přicházel jakoby z dálky. Nejprve myslel, že se mu to jen zdálo. Zbystřil. Štěkot přicházel v pravidelných intervalech. Vydal se mu naproti.

Oběhl dům. Štěkot ustal. Petříkovi bylo srdce jako o život. Nikdy v životě neměl o nikoho takový strach. Věděl, že to je Čert. Zmocnili se ho myšlenky, že byl někde poblíž, ale přeběhl a běžel někde pryč.

„Čerte!“

Čert se po krátké přestávce znovu rozběhl. Dostal se do mrtvého místa, kam se k němu pach Petříka nedostal. Jakmile uslyšel volání, začal štěkat a rozběhl se.

Oběhl roh domu. Zastavil se.

Víla ještě kousek letěla. Nezareagovala včas na Čertovu brzdu.

Petřík ztuhl. Viděl Čerta. Čert ztuhl, díval se na Petříka.

Jako na povel se k sobě rozběhli. Petřík se k Čertovi sklonil a začal ho objímat. Čert ho samou radostí oblizoval. Oba se svalili do mokré trávy, nevadilo to ani jednomu.

„No maminka z vás nebude mít radost,“ pronesla víla s úsměvem. Byla moc šťastná, když viděla takové radostné shledání. Lásku a pouto, které oba dva prokázali.

Petřík se posadil. Všiml si, že je z dálky pozoruje ještě jeden pes, spíše štěně.

„Kdo to je Čerte?“ Zeptal se Petřík a zatahal při tom Čerta za uši.

Čert se ohlédl. Postavil se na všechny čtyři. Chvíli se na sebe se štěnětem dívali. Čert dvakrát hlasitě štěkl.

Štěně se opatrným krokem vydalo k nim, pak se posadilo před Petra. Kmitalo pohledem mezi Petrem a Čertem.

Petr se zvedl z mokré země. Odebral se směrem k domovu. Čert poskakoval vedle něj.

Když byli od štěněte a víly vzdáleni pár metrů, víla řekla: „Asi bychom měli taky jít.“ Štěně sklopilo hlavu a stáhlo ocas. Mělo strach, že i nadále zůstane na ulici. Cítilo pouto, které mezi Petrem a Čertem panovalo. Taky chtělo cítit, jaké to je být milován, ale strach, že to nevyjde, byl větší.

„Co tady děláš prosím tě?“ zeptal se Petrův otec manželky.

„Pssst.“ Utišila ho manželka.

„Proč tady špicluješ za dveřmi?“

Maminka vzala manžela za ruku a přitáhla ho ke dveřím. Hlavou mu naznačila, aby taky přiložil ucho na dveře.

Otec chvíli poslouchal a potom se usmál.

Maminka se taky usmála. Zaklepala na dveře a vešla. Viděla, jak si Petřík hraje s Čertem. Jak vyvádí. Usmála se na něj. Spokojeně sepjala ruce.

Do pokoje vešel i otec. I on se usmál.

Petřík se smát přestal. Rodiče nejprve nevěděli, co se stalo. Jakmile zpozorovali druhé štěně, které sedí u stěny a se zájmem sleduje Petra hrajícího si s Čertem, hodili tázavé pohledy.

Petr sklopil pohled. Potichu se zeptal: „Můžu si ho taky nechat. Je moc hodný.“

Maminka se nadechla a chtěla zásadně protestovat. Jednalo-li se o ní, ani by jí druhý pes nevadil, ale nepříjemnou zprávu chtěla radši říct ona, než by to udělal přísný otec nepřiměřeným tónem.

Maminka však nic neřekla, protože otec byl rychlejší a odpověděl: „Ale budeš se o ně dobře starat. O oba a bez výmluv.“

Mamince se rozzářily oči. Tuhle odpověď nečekala.

Petřík vstal ze země a rozběhl se k rodičům. Oba vší silou objal.

Otec pohladil Petra po zádech a řekl: „Dobře, to stačilo, už musím do práce.“

„I já už musím,“ řekla maminka. Pohladila Petra po tváři a odešla z pokoje.

Petřík cítil obrovskou radost, že našel svého čtyřnohého kamaráda. Že se mu nic nestalo a že i on bude mít kamaráda, aby mu nebylo smutno, když nebude nikdo doma. Pak se zamyslel. V duchu řekl: „Děkuji Piškotko.“

Piškotka se před ním objevila a usmála se. „Není zač,“ řekla. Každému pejskovi hodila piškot. „Ať se vám daří. Občas se na vás přijdu podívat,“ dodala. Luskla prsty a ztratila se v záplavě namodralých jiskřiček.