Den jako každý jiný. Ano, každý den je jiný. Myslím, že nikomu se nikdy nestalo, že by zažil dvakrát úplně totožný den. Svým průběhem se stane, což můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že ten či onen den nám dost zásadně připomene jiný onen bláznivý, náročný den.
U mě často k takovému konstatování stačí, když potkám jiného zákazníka, než jsem potkal jindy, ale svým chováním a vystupováním mi připomene zákazníka z dob minulých, jenž měl tu čest, že jsem jej s chutí obsloužil.
Nebudu naivka. Vím, co si lidé myslí, i když to třeba neřeknou nahlas. Prostě se to pozná. Někteří zákazníci vypouštějí své zoufalé výkřiky celým tělem, tedy kromě úst. Mají tak nabité myšlenky vlastní nechutí, že cítíte, jak se vám ta jejich náladička lepí na hlavu, jako těsto kynuté.
Ano, nebudu lhát, protože to stejně napadne většinu lidí, nebo alespoň tu většinu, která je skepticky založená. A že je ta většina opravdu o dost větší než menšina, kterou člověk během běžného pracovního dne potká. Ale k věci. Dobrá, jak jsem se zmínil, i já vedu úvahy. Někdy zoufalé, a někdy se sám cítím zoufalý, protože s některými z nás, je opravdu těžké pořízení.
Za opravdu velké štěstí považuji, pokud přijde nějaký chytrák, kterého naštve jeho vlastní žena a protože nemá dost odvahy, nebo naopak má dostatek lásky, aby se s ní nehádal, pak neváhá a zajde se provětrat do Baumaxu. Snad, aby přišel na jiné myšlenky, odreagoval se. Podíval se, co se dnes prodává, jaké trendy frčí a jaké jsou novinky.
No jistě, nepřekvapí mě, že vás asi momentálně napadlo, že bych měl být rád.
Pravda je taková, že rád skutečně jsem, že dotyčný k nám zavítal. Jsem prodavač, tak je potřeba prodávat. Takže bez lidí se prodává špatně, to dá jistě rozum.
Problém pro prodavače nepředstavuje nepříjemný zákazník, kterého naštvala žena, neboť časem se dá zvyknout na všechno. Rovněž není problém, pokud hned z patra neznám potřebnou informaci ke konkrétnímu produktu, protože vše se dá zjistit. Většinou stačí požádat jiného kolegu, který při troše štěstí informaci zná, tak se o ni i s chutí podělí.
Pokud ovšem nastane situace, že se vás zeptá právě ten, který se přišel uklidnit, a nejste schopni okamžitě poskytnout informaci, kterou vyžaduje, je zle. Nemusím být senzibil, abych věděl, že s přesností na jedno promile, dojde stoprocentně na stížnost u vedení či na hlavních informacích.
Tyhle mám fakt nejraději. Slyšet remcání jde již o dvě uličky dříve, než zavítá ke mně do oddělení dřeva.
Nikdy se neubráním, a i přes to, že jsem rád, že ke mně do oddělení někdo jde, již si říkám, kdo se to sem zase žene. ‚Žene,‘ dost možná přehnaný termín. Řekl bych, že ‚šoupe se‘ je o dost výstižnější.
Natahuju krk, jak jen dokážu. Točím ucho směrem přicházejícího a pro jistotu ještě přiložím dlaň, která by měla fungovat, jako satelit.
„Co to je? A tohle? To je blbostí. K čemu se to používá. Jedna větší kravina, než druhá.“
Stáhnu ruku – satelit zpět. Párkrát zamrkám lichým způsobem, bez většího smyslu. Znovu napojím satelit a znovu slyším: „A tohle? Kravina. Blbost,“ na čež se ozve zvuk prudce hozeného předmětu na kovovou polici regálu. Pak pokračuje monolog: „Kraviny. Kraviny, všude samé kraviny.“ Pak následuje krátká otázka: „Kde jsou všichni ti prodavači. Si někde v koutě válej šunky.“
Po zaslechnutí, posledního slova poslední věty se mě zmocňuje zlost. Už vím, kdo se ke mně řítí. Bohužel to vím. A kdybych mohl, bez riskování kázeňského postihu, nejraději bych takového poslal do háje dřív, než by mě stačil nakazit tou svou náladičkou.
Zpoza regálu rychlostí růstu hub, vyšel jakýsi divný chlápek. Následovalo krátké seznámení pomocí pohledu.
Zvedne nebo spíše mávne rukou, snad aby upoutal moji pozornost, a pronese něco ve smyslu: „No sláva.“ Takové zvednutí ruky je všeobecně používané gesto, avšak kdyby se to obešlo bez té ‚slávy,‘ taky bych se nezlobil. Pro mě to znamená jen jedno, další z těch příjemných zákazníků, který mě v cuku letu začne zasypávat otázkami.
Okamžitě se začnu rozehřívat. Roztáhnu oči do maximální výšky, jak jen dokážu. To abych vypadal, co nejvíce příhodněji. Nahodím úsměv, který má sám o sobě vypovědět, jak jsem šťastný, že se mě dotyčný zákazník chce na něco zeptat.
„Tak pojď. Co si myslíš? Že mě nachytáš? Ani náhodou.“ Pomyslím si.
Avšak hrubším hlasem, o kterém smýšlím, jako o více sympatickém a melodickém, spustím: „Dobrý den. Potřebujete poradit?“
Zpravidla přijde první salva nepochopitelných otázek. Otázky, které nedávají smysl. Dotyčný do jedné otázky stlačí alespoň pět vskutku různorodých produktů. V těch okamžicích zvažuju, kde zákazníci berou ty neustálé nápady, jak se pokusit nachytat prodavače, aby pak mohli být právem naštvaní.
„Dobře, přesně jsem nepochopil, co potřebujete.“ Přiznám otevřeně. Tímto doufám, že zákazník uklidní své nesouvislé otázky, alespoň tak, aby jedna otázka zahrnovala jeden produkt.
Samozřejmě takový pokus zapříčiní, že se zákazníkovi viditelně zlepší nálada. Ano, je to malé plus, v celkově špatně vyhlížející situaci. Však ten úsměv, který se mu přilepí na tváři, naznačuje malé plus, ale v celkovém skóre výraznou ztrátu.
Přesně ten úsměv dává zákazníkovi navrch.
Následuje další již shlédnutá póza. Za své působení v Baumaxu, by se dalo říct, že každý můj den je stejný. Co se týče posuzováním základní měrnou jednotkou - nepříjemný zákazník.
Póza, kterou shledávám každý den, je složena následovně. Úsměv, na který jsem přihrál. Zákazník se zatváří, jako by se chystal něco říct, ale neřekne. Natočí hlavu do strany, aby na mě mohl vrhnout úkosný pohled i v čelním postavení ‚zákazník versus prodavač.‘ Změří si mě pohledem. Zpravidla si zákazník dává veliký pozor, aby mě důkladně sjel od hlavy až k patě. Někdy se stane, že mě po předchozím sjetí i vyjede od paty k hlavě.
Jsem muž, tak by mi zalichotilo, kdyby si mě takhle důležitě a důkladně prohlížely ženy. Což o to, i zákaznice si mě čas od času prohlédnou, ale nemyslím si, že by je zaujala má osobnost či postava.
Po udání záležitosti následuje: „No co jste to za prodavače, který ani neví, co po něm zákazník chce, když mu to právě řekl.“
„Pane,“ povídám, „měl byste svá přání říci pomalu a jednotlivě.“
„Co mě tady poučuješ. Však říkám, co chci.“ Odpoví na oplátku zákazník.
„Nikoho nepoučuji. Jen byste měl říci, svá přání popořadě, a ne jedno přes druhé.“
Zákazník se s chutí zatváří nezdvořile, ale jak se zdá, je mu to jedno. V podstatě je rád, že mu vyhovuji a dostává ode mne možnost, takhle se tvářit.
„Tak dobře,“ řekne o něco mírněji a ukáže na kovový policový systém, „jakou mají nosnost tyhle regály.“
„Nevím, pane, ale-“
„Aha, dobře. Zkusím to říct pomaleji. Ja-kou-no-sno-st-ma-jí-ty-hle-re-gá-ly? Je-to-dost-po-ma-lu?“ Řekne zákazník, po odseknutí možnosti mého argumentování.
Pomyslím si: „Áá, však nejsem d*bil, tak co to tady meleš. Ze mě d*bila dělat nebudeš. Nevím, na co si hraješ, ale je mi to jedno,“ pak řeknu: „Pane, prosím vás, bavme se rozumně.“
„A já se bavím jak, taliánsky?“ Odpoví zákazník, který si tohle evidentně užívá.
Hlava mi začne šrotovat. Vedu úvahy, jak co nejlépe z téhle situace vycouvat. Že bych navrhl, že zavolám kolegyni z Barev, která je kompetentní k těm prokletým regálům. Ale zase, nevím, zdali by bylo příliš kolegiální, přivést ji přespříliš příjemného zákazníka. Na druhou stranu, zákazníkovi bych měl vyhovět. Poskytnout informace, které požaduje a pokud je nevím, měl bych učinit vše, aby je obdržel.
Po chvíli úvah se zákazníka zeptám, co ještě by potřeboval. Jako odpověď se mi dostane moje předchozí odpověď, že se budeme dle mého výslovného přání bavit nejprve o jednom a teprve pak o dalším.
„Ach ano. Zákazník zvaný Slovíčko.“ Pomyslím si na základě nabitého dojmu, že se zákazník bude chytat každého slova, které jsem řekl nahlas. „No nic, je třeba přizpůsobit se situaci.“
„Tak jste schopný,“ souhlasně přikývnu, aniž by zákazník dořekl celou myšlenku. „Zjistit mi tu nosnost. Potřebuji přesně vědět, kolik ty police unesou. Regál budu mít v garáži na ukládání barev, tak když by se zhroutil, přijdu sem a vy osobně mi půjdete tu garáž uklidit.“ Dořekne.
„Najednou to jde i slušně, co?“ „Dobrá, ale který přesně myslíte,“ zkouším odvést pozornost a nasměrovat rozhovor správným směrem.
„No já potřebuji bližší informace, a pak si podle toho něco vyberu.“
„No a víte, kolik asi všechny ty barvy váží. Odhadem.“
„Máte mi říct, kolik který regál unese. To chci vědět. Je to problém.“
„Neumíš číst či co?“ „Pojďte se podívat. Tady je vždycky na každém regálu napsáno, kolik unese, ano? Tady je nosnost police, regálu, rozměry atd. co by vás mohlo zajímat,“ řeknu a ukážu namátkou na jeden z vystavených kusů.
Zákazník se zadíval na vystavené zboží. Tvářil se dost důležitě, jakoby na správném výběru záležela existence Vesmíru.
Dělám dva velmi opatrné kroky zpět, ale pohled stále směřuji k zákazníkovi. Snažím se nenápadně vzdálit. Už i tak mě zákazník zdržel déle, než bylo zdrávo. Nezdálo se, že by se rozhodl, že si něco koupí. Kdybych prodával tímhle stylem, nevydělal bych ani na slanou vodu. Víc takových business akcí, tak nevím, nevím, jak dlouho by Baumax působil na českém trhu.
Zdálo se, že akce ‚únik‘ se vydaří, když v tom zákazník odtrhl oči od regálu a povídá: „Takže, chápu dobře, že každá police unese padesát kilo a regál celkem dvě sta padesát?“ Řekl a natočil na mě visačku s údaji.
„Grrr!“ proběhlo mou myslí srovnatelnou rychlostí, jakou chameleon vystřeluje jazyk na potenciální oběť. „Ano, ano. Chápete to dobře,“ odpovím a snažím se opět o plynulý a zcela nenápadný útěk.
Tohle celé mi připadalo, jako hloupý žert. Jak na potvoru se mi nešlo vzdálit. Nepřišel žádný náznak. Třeba by mě mohli vyvolat k informacím svého oddělení. Klidně bych i přivítal, kdyby mě vyvolali do kanceláře ve věci neodkladné. Kolega, který by za mnou přišel a odvelel pryč, ale nic. Doopravdy vůbec nic.
Protože vím, jak tihle zákazníci končí, nechtěl jsem se zdržovat a věnovat energii, která se dá využít pro zákazníka rozhodného ke koupi, jen ještě potřebuje pár rad, než se prodej uskuteční.
Jsem prodavač a ne poradce. Musím prodávat, jistě, jsem zde i proto, abych poradil, ale ne proto, abych jen radil. Nejsem v poradně, ale v obchodě, tak proč si to zákazník nedokáže uvědomit. Být snad trochu prudší, nebo mít celé tohle zaměstnání více na ‚háku‘ jistě bych se zeptal přímo.
Prodejnou proletělo hlasité „GON’GGG,“ které mělo signalizovat mou svobodu, i když jsem o ní ještě nevěděl.
Sotva dozněla kovová znělka, za mými zády se objevil zákazník, který vypadal na klidnější povahu, ale i u něj došla trpělivost k bodu, že se zkusí zeptat.
Velmi opatrně, aby mně snad nevyrušil, pronesl: „Můžu se vás na něco zeptat?“
„Dobrý den,“ pozdravil jsem nejdřív a pak jej vyzval: „ale jistě, mluvte.“ A v duchu jsem blahořečil.
Nově příchozí Pán, klidné povahy, potřeboval pár rad ohledně plovoucích podlah, montáže, a tak celkově.
Tady opět promluvil šestý smysl, neboť nebylo pochyb, že tenhle koupí, jen se potřebuje poradit zavčas, aby sem nemusel nadvakrát. Přesně ten typ, který promyslí, čemu nerozumí, tak se pro jistotu zeptá.
Bohužel ani teď jsem nepochopil jen z řeči, co přesně potřebuje zjistit, tak jsem jej, důmyslně vyzval, že se přemístíme k podlahám, o které jevil tolik značný zájem.
„Pane,“ promluvil jsem na zákazníka ‚Slovíčka,‘ „budu u plovoucích podlah, kdybyste mě potřeboval,“ ale doufal jsem, že k tomu nedojde, nebo snad, že se mu již bude věnovat kolegyně z příslušného oddělení. Koutkem oka jsem zahlédl, že ‚Slovíčko‘ snad chce protestovat, ale už jsem tomu nevěnoval ani píď své drahocenné energie, kterou si již žádal někdo jiný.
Vyšli jsme z vedlejší uličky na hlavní, abychom obešli regál a dostali se k podlahám. Zrovna se řítila kolegyně, tak jsem panu ‚Klidnému‘ řekl: „Chvilinku, jen něco řeknu tady kolegyni.“ Odpověď zněla: „Jistě, jistě.“
„Máš tam zákazníka.“
„Kde?“
„U kovových skládacích regálů. Něco jsem mu poradil, ale myslím, že asi bude chtít ještě něco vysvětlit. Musím k podlahám.“
„Dobře, díky.“ Odpověděla kolegyně a ihned zamířila ke ‚Slovíčku.‘
„Tak můžeme. Kterou tu podlahu jste měl na mysli?“ Věnoval jsem energii opět ‚Klidnému.‘
„Takovou tu pruhovanou.“ Pronesl zákazník a vyrazil směrem, kde byla uložena.
Jal jsem se ho následovat. Sice jsem měl jedinou starost, jen a jedině vyhovět zákazníku, když jsem jej ale následoval, rozhlížel jsem se kolem sebe. Už jen z toho důvodu, abych měl přehled o svém oddělení.
Vždy je potřeba mít přehled, co se na mém oddělení Dřeva děje. Zdali se nenashromáždilo příliš mnoho dychtivých lidí, kteří si touží povykládat. Nebo se na něco zeptat. Nebo sem jen zabloudili v domnění, že to, co hledají, by se zde mohlo nacházet.
Na mém úseku byl docela klid. Nikdo kromě ‚Klidného‘ zde nebyl. Jen přes hlavní středovou ulici jsem uviděl kolegu, který klečí na zemi a utahuje šroub regálu.
Hodil jsem pohledem, který by pochopila i opice.
„To nic. Já ti to tu spravím.“ Začal hnedle kolega bez zjevné pochybnosti, že se mi činnost, které se zrovna věnoval, nezdá.
„Minutku.“ Řekl jsem omluvně ‚Klidnému.‘
„Jistě, jistě.“ Odpověděl bez známky vzrušení.
Spěšně jsem přiskočil ke kolegovi a klekl si k němu. „Co se děje?“
„Skoro nic.“
„Aha, to vidím. A proto tu rozebíráš regál?“
„Já ho nerozebírám.“ Odpověděl Stavba.
„Ne, a co teda?“
„Právě, že ti ho spravuju.“
„A proč? Mně se zdá, že je v pohodě.“
„Měl jsi dole uvolněnou kotvu. Kdyby si toho všiml Bezpečák, jak by přišel na kontrolu, tak bys měl malér.“
Odtrhl jsem oči od šroubu a podíval se do tváře Stavbě. Stavba se koutkem pusy ušklíbl a hned mi bylo jasné, jakou habaďúru tady na mě hraje. Dal jsem si dvě a dvě dohromady. Najednou jsem věděl proč „GON’GGG,“ které před chvíli prolétlo obchodem, znělo, jakoby sem patřilo. Jako kdyby bylo součástí obchodu.
„Tys naboural psem[1] do regálu, že?“
Stavba souhlasně přikývl.
„Tak buď alespoň chlap a běž to nahlásit.“
„Jo, jo.“
„Ne, jo, jo, ale jo!“ Řekl jsem dost důrazně, aby to nedopadlo, že v případě zjištění nedostatků na oddělení Dřeva dostanou za uši ‚Dřeváci‘ i přesto, že bychom na tomhle neměli žádnou vinu.
Obecně zastávám názor, že pořádek musí být všude. I na pracovišti. Jsme přeci lidi, tak bychom se podle toho měli i chovat. Nerad bych došel k oněm nevybíravým situacím, kdy si člověk nesmí nechat ‚na*rat‘ na hlavu, ale zároveň nechce druhému přidělávat problémy, či co horšího, třeba bonzovat[2]. Každý má přece nějaké svědomí a vědomí, dle kterého by měl i jednat.
Obecně zastávám názor, že pořádek musí být všude. I na pracovišti. Jsme přeci lidi, tak bychom se podle toho měli i chovat. Nerad bych došel k oněm nevybíravým situacím, kdy si člověk nesmí nechat ‚na*rat‘ na hlavu, ale zároveň nechce druhému přidělávat problémy, či co horšího, třeba bonzovat[2]. Každý má přece nějaké svědomí a vědomí, dle kterého by měl i jednat.
Jak jsem v minulosti zjistil, vždy je lepší stavět se problémům zapříčiněných vlastní vinou čelem. Neutíkat, neschovávat se před nimi. Ono, jak se říká: „Lež má krátké nohy,“ je stejně pravda a jen blázen by se snažil toto pořekadlo popřít.
„Máš moji plnou důvěru, tak ji nezklam. Musím jít, čeká mě tam zákazník.“
„Jo, jo.“ Dostalo se mi odpovědi.
Odkráčel jsem směrem k zákazníkovi, který tak, jak se zdálo, ochotně vyčkal, než se mu budu moci zase věnovat.
„Omlouvám se,“ začal jsem, „jen jsem potřeboval zjistit, co to tam kolega vyvádí.“
„Ale jistě. V pohodě.“ Odpověděl zákazník.
Kdyby všichni byli takhle klidní a v pohodě, to by byla paráda. Ale jak je známo, člověk si spíše váží takového přístupu, protože málokdy narazí na někoho, kdo nechce „jen a hned,“ ve smyslu, že právě on je jediný, komu jsem schopen se věnovat.
Nemám za zlé zákazníkům, že jsou nároční. Proč taky? Mají na to plné právo. Ale kdyby alespoň všichni nakupovali.
„Takže?“ Zeptal jsem se.
„No, potřeboval bych vysvětlit zátěžové třídy.“
„Ano, ale prvně se zeptám, kterou podlahu máte v plánu, že si pořídíte?“
„Tuhle,“ řekl ‚Klidný‘ a ukázal na jednu z nepřeberného množství vystavených. „Na obalu je uvedeno zátěžová třída třicet dva. Co to znamená?“
„Plovoucí podlahy dělíme dle zátěžových tříd na,“ začal jsem okamžitě z patra a s radostí vysvětlovat, „dvacítkové a třicítkové.“
„A to přesně znamená co?“ Vyzvídal dychtivě zákazník.
„Je to podle toho, kam se chystáte podlahu položit. Tedy dvacítkové jsou, můžu-li to tak říct do interiérů a třicítkové do komerčních prostor.“
„Aha. Takže jestli to chápu správně, tak třída třeba dva dva je do obývacího pokoje a třeba třída tři dva je do kanceláře.“
„Velice správně. Třídy třicet jsou odolnější než třídy dvacet. Ony jsou samozřejmě kvalitní všechny, ale třicítky, vzhledem k tomu, že jsou určeny do komerčních prostor, tak jsou více přizpůsobeny, že se na ně dostane například kamínek a podobně. Doma přece jen, kdo chodí v botách, pokud se nejedná jen o nějakou chodbu či předsíň.“
„Takže, pokud uvažuji, že ji položím do ložnice, tak je velká pravděpodobnost, že vydrží?“
„Samozřejmě nevím, jaké poměry panují ve vaší ložnici, ale když budu brát v potaz standardní ložnicovou atmosféru a pobyt v této místnosti po podlaze, tak ano.“
Nad mou odpovědí se zákazník pousmál. Pronesl poznámku: „No ještě, abyste věděl, jak to chodí u nás v ložnici, že?“
„Co ty víš, kam já chodím, když ty jsi v práci.“ Pomyslel jsem si, ale s úsměvem jsem řekl: „No, to by bylo, co?“
„No to teda jo,“dodal ještě zákazník a pokračoval: „já si ji vezmu, ale potřebuju spočítat kolik a vědět, co všechno budu ještě potřebovat, samozřejmě kromě podlahy.“
Na puse se mi objevil široký úsměv. Radost z úspěšného obchodu vždy potěší. Samozřejmě se dočkám přátelského poplácání po zádech od svého vedoucího se slovy: „Jen tak dál Kaffe, a v Baumaxu ti bude dobře.“
Opsal jsem si potřebné kódy z balení plovoucí podlahy, která se stala předmětem úspěšného obchodu. „Přesuneme se k infopultu.“ Vyzval jsem zákazníka a ihned zamířil tím směrem.
Zákazník mě bez váhání následoval.
„Tak, půjčíte mi, prosím ten papírek s mírami?“
„Ach, jistě. Tady, prosím.“
Dále jsem pokračoval standardním způsobem. Když jsem viděl dobré rozpoložení zákazníka, mohl jsem si dovolit ‚přátelské‘ povídání při práci, aby neměl pocit, že bezpředmětně stojí a čeká na přírodní úkaz.
„Renovujete?“
„Jen podlahu v ložnici. Vlastně… ložnici.“
„Baumax kartu máte?“
„Ne. K čemu je dobrá?“
„Když už nic, lépe se vystavuje faktura,“ řekl jsem úsměvně, ale hned jsem uvedl, jak se věci mají. „Během roku je vždy připravená spousta výhod jen pro držitele zákaznických karet. A když nakupujete, sbírá se vám roční bonus.“
„A to je co přesně?“
„Z každého nákupu se vám odečte, nasbírá určité procento z útraty. Za uplynulý rok se vše zúčtuje a dostanete zpět částku, která je procentem z již zmíněných nákupů.“
„Já tady stejně moc nechodím.“
„Tak, alespoň budete mít důvod.“
„Vy jste teda pěkný oblbovák. Samozřejmě v dobrém smyslu slova.“
„No, je to moje práce.“ Přihodil jsem i já.
Protože i já potřebuji sbírat body, podal jsem zákazníkovi svoji zaměstnaneckou kartičku. „S tímhle si zajděte na centrum zákaznických služeb.“
„A kde to je.“
„Vepředu. Jak se vchází. Vlastě všichni tomu říkají informace.“
„A co tam?“
„No položíte tam kartičku a řeknete přece, že chcete Baumax kartu. Vypíšete krátký formulář a na oplátku dostanete okamžitě Baumax kartu. Tu využijete už na tenhle nákup. No a než se vrátíte, já spočítám vše potřebné.“
„A bez tady té kartičky si ji vyřídit nemůžu?“
„Ale můžete. Však Vedení taky musí vědět, že jsem v práci.“
Zákazník byl evidentně pobaven.
Já jsem akorát spočítal, kolik je potřeba balení podlahy na realizaci zakázky. Vydal jsem se k regálu, kde jsou naskladněny lišty. Viděl jsem, že ještě nedošel ani dopředu, tak jsem měl chvíli čas, napočítat lišty.
Zaslechl jsem povědomý hlas, vycházející z následující ulice za regálem. Slyšel jsem i kolegyni, která mluvila jaksi, zoufale, snad až rezignovaně nebo zdrceně.
Opatrně jsem nahlédl přes okraj regálu. Když říkám opatrně, tak ninja by byl v tom momentu proti mně jako pouťová atrakce.
Kolegyni stále zdržoval zákazník ‚Slovíčko.‘ Svým třetím okem, vnitřním zrakem, jsem viděl, jak si kolegyně šermuje revolverem kolem hlavy. Již byla kousek od toho, aby ji zákazník donutil spáchat sebevraždu. Ale situace nebyla tak zoufalá, jak se zdála, protože chvíli mířila na sebe a chvíli na zákazníka. Vždy, když namířila na zákazníka, usmála se. Což, jak jsem vypozoroval, ji pomohlo, aby si udržela dobrou náladu.
Zamrkal jsem a to se můj vnitřní zrak přepnul na zrak normální. Jediné, co bylo k vidění, bylo, jak kolegyně poskytuje prvotřídní služby, jaké by jen mohla nabídnout prodavačka kupujícímu. Všiml jsem si rovněž, že ‚Slovíčko‘ má spoustu věcí v košíku a neodejde tedy s prázdnou.
Vrátil jsem se k počítání lišt. Nabral jsem veškeré příslušenství, a vůbec, vše, co je potřeba pro montáž plovoucí podlahy. Když jsem pobral vše, co jsem unesl, spěšně a za neustálého padání věcí z rukou v následném sbírání ze země jsem se začal přesouvat k infopultu.
Akorát jsem došel a došel i ‚Klidný.‘
„Vy jste teda rychlý.“ Řekl spokojeně.
„Dělám, co můžu.“ Konstatoval jsem. „Kartu máte?“ Zeptal jsem se ještě, i když jsem věděl, jak asi bude znít odpověď.
„Jasné.“
„Tak už jsem nachystal úplně všechno, jen to nejdůležitější chybí.“
„A to?“
„Podlaha přece. Pojďte, pomůžu vám ji naházet na vozík.“
„Já ji ale nebudu brát dneska.“
Zatvářil jsem se rozpačitě. Cítil jsem, jak mě zalévá ruměnec, vyvolaný nepředvídanou situací.
‚Klidný‘ mě chvíli nechal v tomto stavu. Popravdě, v tu chvíli jsem měl na jazyku spoustu slov, ale žádné jsem nemohl použít, a už vůbec jsem nepočítal, že by si onen klidný chlápek ze mě vystřelil tímto nevybíravým způsobem.
Po chvíli však řekl: „Jen si dělám srandu. Ale měl jste se vidět.“
„Haha. To se povedlo.“ Usmál jsem se v duchu, ale ve skutečnosti ve mně opravdu hrklo. Neměl bych se hned takhle nechat zaskočit. Ale faktem bylo, že jsem dal spoustu energie do zákazníka, který když řekl, že zboží nechce hned, tak jsem pocítil zklamání. A popravdě spousta snažení pro nic, to by nebavilo nikoho.
Nakonec jsem už jen ‚Klidnému‘ naložil na nákupní vozík podlahu. Rozloučili jsme se v přátelském duchu, kdy jsem mu popřál, aby se renovace zdařila a on na oplátku sdělil, že když půjde nakupovat znova do Baumaxu, určitě mě vyhledá. Když by ani nešel nakupovat do oddělení Dřeva, tak alespoň, aby mě pozdravil, což mě příjemně naladilo do zbytku pracovního dne…
Žádné komentáře:
Okomentovat